Veřejná ochránkyně práv ve spolupráci se spolkem Prague Pride provedla vloni na podzim jedno z nejrozsáhlejších dotazníkových šetření mezi lesbami, gayi, bisexuály a trans lidmi v České republice. Jeho závěry byly oznámeny 17. května, v Mezinárodní den boje proti homofobii, bifobii a transfobii. Ombudsmanka připojila i konkrétní doporučení různým institucím, jak situaci LGBT osob v Česku zlepšit.
Dotazník se soustředil na to, jakými problémy a překážkami se LGBT+ osoby v posledních pěti letech potýkaly, jak je podle nich společnost přijímá, s jakými společenskými stereotypy a předsudky se setkávali a jaké jsou jejich zkušenosti s diskriminací a obtěžováním.
Gayové a lesby volají po manželství, společnost je na to připravená
Za nejzásadnější považují gayové a lesby otázku soužití stejnopohlavních párů, tedy možnost uzavírat manželství a vychovávat společné děti. Zpřístupnění manželství stejnopohlavním párům má mezi LGBT+ lidmi masivní podporu, vyslovilo se pro ně až 98 % dotazovaných. 96 % respondentů rovněž vyjádřilo přesvědčení, že zpřístupnění manželství a adopcí i párům stejného pohlaví by vedlo k výraznému zlepšení života a postavení LGBT+ lidí. Vnímají manželství jako uznání rovnoprávnosti a jsou přesvědčeni, že by se tím postupně oslabila řada dalších problémů spojených s diskriminací, urážkami či obtěžováním.
S tímto názorem se ztotožňuje i velká část české veřejnosti. Podle předchozího výzkumu ombudsmanky a spolku Prague Pride provedeného společností MEDIAN v roce 2018 podporuje manželství pro všechny 65 % lidí. Ještě větší část veřejnosti – 71 % – by souhlasila s možností adopce biologického dítěte partnera či partnerky ve stejnopohlavním páru.
Respondenti/ky výzkumu
Do výzkumu se zapojilo celkem 2249 respondentů a respondentek, z toho 1981 leseb, gayů, bisexuálů a trans lidí. Muži a ženy byli zastoupeni zhruba stejně (každý 46 %), v menší míře byly zastoupeny trans osoby nebo lidé s transgender či transsex minulostí. Ve věkové struktuře výrazně převládali mladí lidé do 25 let, z hlediska sexuální orientace dominovali gayové (43 %), dále lesby (24 %) a bisexuální osoby (21 %).
Děkujeme všem respondentům a respondentkám, kteří se do výzkumu zapojili!
„Domnívám se, že by Poslanecká sněmovna měla důsledně zhodnotit význam institutu manželství pro život gayů a leseb a zvážit možnost uzavírání manželství i stejnopohlavními páry. Náš výzkum mezi jiným ukázal, že v očích gayů, leseb i běžné veřejnosti dělají právní i symbolické rozdíly z registrovaného partnerství podřadný svazek,“ konstatuje ombudsmanka Anna Šabatová.
Registrovaní partneři např. nemají po smrti partnera nárok na vdovský či vdovecký důchod, vstupem do registrovaného partnerství nevzniká společné jmění, jako je tomu u manželů a zásadní rozdíly jsou v oblasti rodičovství. Registrovaný partner si nemůže osvojit dítě svého partnera. Přestože dítě společně vychovávají, rodičovská práva a odpovědnost má pouze jeden z nich. Výbor ministrů a Parlamentní shromáždění Rady Evropy se přitom dlouhodobě přiklání k posílení práv rodičů a dětí v „duhových“ rodinách.
Co by zlepšilo život LGBT lidí v ČR?
Postavení ve společnosti: předsudky, urážky, diskriminace
Celkově se LGBT+ osoby přiklánějí k tomu, že jejich postavení v České republice je spíše vyhovující, ale není bezproblémové. Stále se setkávají s předsudky, urážkami a výhružkami. Běžně čelí odlišnému chování okolí (lidé je na veřejnosti sledují, jednají s nimi méně zdvořile), názoru, že by neměli svou sexuální orientaci dávat najevo veřejně, a předsudku, že je homosexualita nepřirozená. Více než třetina dotázaných se v posledních pěti letech setkala s diskriminací, což je 3x vyšší podíl než u běžné populace.
Velká většina z nich, až 91 %, ale tyto incidenty nijak neřešila. Jako důvod nejčastěji uváděli, že šlo o triviální incidenty, které nestály za oznámení, v kombinaci s celkovou skepsí a přesvědčením, že oznámením diskriminace by se nic nezměnilo. Tato bagatelizace nemusí znamenat, že se jich diskriminace nebo obtěžování nedotýká, spíše jsou na tyto situace, které se obvykle těžko prokazují, kvůli jejich četnosti zvyklí.
Kolik respondentů často slýchá tyto klasické předsudky:
Diskriminace a obtěžování hlavně ve škole a v zaměstnání
Nejčastěji se LGBT+ osoby setkávají s diskriminací či šikanou ve škole a v zaměstnání. Ve škole se typicky jedná o různé projevy zesměšňování, vyhrožování a šikany ze strany spolužáků, ale dotazovaní v rámci výzkumu popsali také incidenty, kdy se zesměšňujícího, až hrubě urážlivého chování dopustil školský personál.
„Je zarážející, že ačkoli mají školy vychovávat mladé lidi k vzájemnému respektu a toleranci, nezanedbatelná část dotazovaných uvedla, že nejzávažnější incidenty šikany, obtěžování nebo diskriminace zažili právě v rámci vzdělávání. Školy by měly dbát na přívětivé klima, důsledně prověřovat každé podezření na šikanu, zařazovat do vzdělávání témata týkající se sexuálních menšin. Doporučuji také, aby se problematika lidské sexuality a homofobie stala součástí povinného pedagogického základu studia učitelství,“ uvádí ombudsmanka.
Téměř čtvrtina dotazovaných uvedla, že v práci často zakouší negativní postoje vůči LGBT+ lidem. 11 % respondentů se v uplynulých pěti letech setkalo s diskriminací nebo obtěžováním v zaměstnání.
„Zaměstnavatelé by měli předcházet obtěžování a mít vypracovaný plán postupu v případě, že se na pracovišti objeví obtěžování z důvodu sexuální orientace nebo genderové identity,“ konstatuje ombudsmanka a kromě jiného doporučuje Státnímu úřadu inspekce práce, aby také metodicky usměrnil inspektoráty práce při provádění kontrol a šetření případů namítané diskriminace LGBT+ zaměstnanců.
Oběti incidenty nehlásí
Více než polovina dotazovaných se za posledních 5 let setkala s obtěžováním (nadávky, zesměšňování), což je mírně víc, než za Českou republiku uváděl výzkum FRA z roku 2012. Zhruba každý desátý dotazovaný má také zkušenost s vyhrožováním a téměř stejný podíl také s fyzickým či sexuálním napadením. Obtěžování, vyhrožování či násilí se nejčastěji dopouští neznámá dospělá osoba na veřejném místě (ulice, náměstí), což ztěžuje možnost tyto incidenty řešit. Častým místem obtěžování jsou také škola, internet, veřejná doprava, u napadení a vyhrožování jde o kavárny, restaurace či kluby.
Drtivá většina LGBT+ osob tyto incidenty dál neřešila a nevyhledala pomoc. I nejzávažnější případy napadení či vyhrožování oznámilo policii jen 13 % obětí, obtěžování pouze 2 % obětí. „Zjistili jsme, že oběti tyto incidenty následně bagatelizovaly a nepovažovaly přivolání policie za nutné. Alarmující je zejména to, že zhruba pětina se na policii neobrátila, protože jí nedůvěřuje, bála se zesměšnění a toho, že jejich případ nebude brán vážně. Dalším uváděným důvodem byla skepse a nedůvěra v to, že by policie daný problém vyřešila,“ shrnuje některá zjištění ombudsmanka a doporučuje Ministerstvu vnitra dohlížet na to, aby nedocházelo k nevhodnému chování nebo ke zlehčování záležitostí LGBT+ lidí.
K usnadnění přístupu ke spravedlnosti ombudsmanka doporučuje vládě a Poslanecké sněmovně např. přiznat LGBT+ osobám v trestním zákoníku stejnou ochranu před nenávistnou trestnou činností, jakou mají rasové, etnické, národnostní či náboženské skupiny. V diskriminačních sporech doporučuje např. upravit sdílení důkazního břemene tak, aby k němu docházelo i v případě namítané diskriminace z důvodu sexuální orientace nebo genderové identity aj.
Příklady uváděných incidentů:
Na nádraží mě bezdůvodně slovně napadla starší paní. Podotýkám, že jsme se s partnerkou pouze objaly, ale paní na nás začala okamžitě křičet, že jsme hříčky přírody, měly bychom být zavřené doma a stydět se za to, že žijeme. — Lesba, 19 až 25 let
Jel jsem se svým partnerem metrem. Seděli jsme naproti sobě, povídali jsme si, a když můj partner vystupoval, dali jsme si polibek na rozloučenou. Ve dveřích ho slovně napadl muž, který se poté obrátil na mě a hodil po mně odpadek se slovy „zasranej buzerante“. Vystrčil jsem ho ze soupravy na nástupiště, kde jsme měli fyzickou potyčku. Během ní se mi podařilo zavolat Policii ČR. Než jednotka přijela, útočník odjel jinou soupravou. — Gay, 19 až 25 let
Můj učitel mi řekl, že homosexualita je nemoc, načež jsem se ho zeptala, když je to teda nemoc, jak bych to měla léčit. Odpověděl, že se to nedá léčit, jedině zastřelením. — Bisexuální žena, 13 až 18 let
Když jeden z učitelů na střední škole zjistil (viděl mé vysvědčení, kde bylo mé jméno napsáno v ženském rodě), že nejsem biologicky muž, přišel do hodiny a celé třídě to oznámil. Jestli prý tušili, že mají ve třídě takovou prolhanou holku. Neustále mi opakoval, ať se všem omluvím. Že nejsem žádný kluk, ale holka, a že se tak ke mně bude chovat. Přepnul do ženského rodu a začal mě urážet, jak jsem ostudou společnosti, jak ji kazím, jaký jsem odpad. Že prý přeci nemocný člověk potřebuje léčbu, tak ať nám nějakou poskytnou a nenechají nás se množit. Byla toho spousta. Učitel nám byl změněn, nic jiného se mu nestalo. — Gay, transgender/transsex osoba, 19 až 25 let
Množství LGBT osob, které měly v uplynulých 5 letech zkušenost s:
