Česká republika bývá s oblibou popisována jako stát s vysokou tolerancí vůči LGBT+ osobám. Například z výzkumu CVVM v roce 2019 vyplynulo, že 48 % české veřejnosti si myslí, že homosexualita nepřináší v dnešní době žádné potíže ve vztazích s okolím, a výzkum agentury Median v roce 2020 ukázal, že 67 % české veřejnosti podporuje manželství pro všechny páry. Tyto deklarované postoje však zdaleka nezaručují, že by naše společnost byla plně respektujícím a bezpečným místem.
Tolerance versus respekt a přijetí
Dobrým vodítkem jsou často skloňovaná slova tolerance a respekt. Zkusme si představit, že nám naše dítě na otázku, jak vychází se spolužáky a spolužačkami ve třídě, odpoví: “Jo, tolerují mě.” Bude nám to připadat skvělé nebo v nás taková situace vyvolává spíš smutek? Tolerance je založena na odstupu až ignorování. Nese v sobě informaci, že daný člověk nám něčím vadí a my s ním i přesto dokážeme vyjít. Ideálně pokud se s jeho jinakostí nemusíme příliš kontaktovat. Pokud nás tím, jaký je, příliš neobtěžuje. Tedy nejlépe, pokud svou jinakost moc neukazuje. Tím ale zůstává přirozená rozmanitost, která ve společnosti existuje, dále skrytá. Rozmanitost je přitom přínosná pro rozvoj společnosti. To ale platí jen pokud je založena na respektu a přijetí. Přijetí vede k tomu, že rozmanitost vnímáme jako něco pozitivního, není třeba ji skrývat. Naopak hledáme, v čem může být obohacující a v čem může lidi spojovat.
V České republice dlouhodobě sledujeme značnou neochotu přijmout další politická opatření na podporu rovných práv, a tím vyjádřit respekt LGBT+ lidem. Ve veřejném prostoru se od významných osobností ozývají odmítavá až dehonestující prohlášení. Na sociálních sítích se objevuje řada anonymních nenávistných komentářů. Dlouho bylo možné si říkat, že situace v České republice není špatná – postoje veřejnosti jsou přívětivé, základní práva jsou zaručena, v jiných zemích jsou výrazně větší problémy…
Nárůst pocitu ohrožení
V říjnu 2022 ale došlo v Bratislavě k útoku na bar Tepláreň, který byl jednoznačně aktem nenávistných předsudků vůči LGBT+ osobám. Slovensko je konzervativnější a nábožensky orientovanější společností, než je ta česká. Ale je nám geograficky blízká, naše kultury mají mnoho společného a většina z nás má na Slovensku nějaké osobní vazby. Proto je přirozené, že tento útok měl na českou společnost větší vliv než podobné události v USA, Norsku či Nizozemí. Přirozenou reakcí na informaci o teroristickém útoku v blízké, nám podobné zemi je, že pocítíme vztek a strach. V obou případech se jedná o primární emoce, které jsou vyvolány ohrožením. Vztek se projevuje vzedmutím negativní energie. Vztek vytváří připravenost k útoku a agresi vůči zdroji ohrožení. Často ale skutečná hrozba není v dosahu, a proto se může agrese projevit i náhradním směrem. Strach je naopak emoce, která velí k útěku. Ve strachu se člověk stahuje, couvá, padá do pasivity a smutku. Ohrožení vždy vede ke vzniku stresu. A ten, je-li silný a dlouhodobý, může být velmi nebezpečný. Působením stresu dochází ke změně vzorců myšlení, prožívání a chování. Dlouhodobý stres vede k vyčerpávání energie, která, když zcela chybí, může vést ke vzniku psychosomatických problémů nebo k psychickému zhroucení.
Menšinový stres a jeho dopady
Psychologické výzkumy bohužel ukazují, že LGBT+ lidé čelí vyšší míře stresu. Vedle zátěže, která se týká jejich práce, vztahů, zdraví, tak jako u ostatních lidí, prožívají LGBT+ lidé navíc tzv. menšinový stres. Tedy zátěž vyplývající z toho, že jsou součástí menšiny, která nemá zcela rovné postavení a vůči které panuje řada předsudků. Po bratislavském útoku na bar Tepláreň menšinový stres narůstá.
Tento teroristický čin vyvolal mezi LGBT+ osobami strach, vztek a řadu otázek: Může k něčemu takovému dojít i v České republice? Mohu se vůbec cítit bezpečně? Nemám se raději vyhýbat místům, která jsou s LGBT+ komunitou spojena?
Na sociálních sítích se bohužel po útoku objevovalo dost bagatelizujících či dokonce souhlasných reakcí typu: „Nemůžou se divit, když pořád provokují“ nebo „Teď si rozmyslí, jestli se ukazovat“. A byť takové reakce nejsou v převaze, přesto nás nutně staví před úkol vyrovnat se s tím, že tolik lidí ve společnosti považuje LGBT+ osoby za zavrženíhodné a méněcenné. Důsledkem takových pocitů a myšlenek je, že se prohlubuje bariéra mezi lidmi většinové a menšinové orientace či genderové identity. To nás bude vzdalovat od vzájemného respektu. Popsané reakce se netýkají jen samotných LGBT+ lidí, ale také jejich blízkých – rodičů, příbuzných, přátel. I na ty dopadl stín bratislavského útoku, protože cítí strach, aby se jejich blízkým nestalo něco zlého.
Všichni si přejeme, aby byli naši blízcí v pohodě a bezpečí. Nyní jsme ale konfrontováni s útokem, kdy někdo ublížil druhým ne kvůli tomu, že se k němu chovali špatně, ale prostě jen kvůli tomu, jací byli. Sexuální orientace a genderová identita se nezmění. Jenže strach může LGBT+ lidi vést k tomu, aby se neprojevovali, aby žili v ústraní a ve vnitřní nesvobodě. Takový život ale jistě nikdo sobě ani svým blízkým nepřeje. Společnost, která to dopustí, se nemůže zdravě rozvíjet.
Buďte mladým LGBT+ lidem i jejich blízkým oporou a podpořte fungování poradny Sbarvouven.cz v příštím roce. Přispět můžete libovolnou částkou kdykoliv během prosince a ČSOB váš dar zdvojnásobí. Více na https://www.sbarvouven.cz/prispejte-nam/.
Online poradna Sbarvouven.cz je jediná poradna zaměřená na podporu lidí, kteří řeší svou orientaci či genderovou identitu. Od vzniku poradny v roce 2015 se na ní obrátilo již více než 5 700 klientů*ek. Řada z nich řeší opravdu závažné situace – útěk z domova, sebepoškozování, deprese a sebevražedné tendence. Tato čísla jasně ukazují, že mladí LGBT+ lidé poradnu opravdu potřebují.
Autorka textu:
Doc. PhDr. Irena Smetáčková, Ph.D. – odborná garantka poradny Sbarvouven.cz a pedagožka psychologie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy
