Romanu Hladišovou už můžete znát díky jejímu článku na webu poradny Sbarvouven.cz, kde v hrubých obrysech představila svůj příběh. Jelikož jde o příběh inspirativní, který se navíc i posunul zajímavým směrem, požádali jsme ji o rozhovor. Romana nedávno oslavila své 42. narozeniny a žije se svou přítelkyní v Olomouci.
PP: Limitovalo Vás nějak při seznamování to, že jste nevidomá?
RH: To mě limitovalo docela dost. Buď šlo o výsměch nebo pohrdání ze strany těch žen, nebo to, že si myslely, že jsem kasička pro jejich utrácení, což teda nejsem. Další limit byl, že mám syna, tak některé dámy řešily a nedokázaly pochopit, že jsem byla s chlapem a mám dítě. A pak ten hendikep a řeči typu: „A jak bys zvládala věci?“ nebo „To nám přece nemůžeš psát, když nevidíš“. Bylo to až ponižující.
PP: Co Vám pomáhá v běžném životě fungovat? Máte nějaké speciální pomůcky?
RH: Pomáhá mi všechno, co mluví, ať je to počítač s hlasovým výstupem nebo mobil s hlasovým výstupem. Pak vodící pes a bílá hůl, to jsou takové moje nedílné součásti.
PP: Máte svého vodící psa. Funguje vám to spolu dobře?
RH: Vodící pes je živý tvor a musí se tam budovat vztah, člověk ho musí správně používat. Taky znám lidi, kteří dostanou psa, který umí ty svoje povely, umí dobře svoji práci, a pokazí si ho, protože s ním nedělají to, co by měli. A jelikož je to živý tvor, tak se na to pak vyprdne.
PP: Jak to máte v současné době s prací?
RH: Jsem masérka, a jinak mám vystudovaný obor Pedagogika a sociální práce, magisterské studium.
PP: V oblasti sociální práce se Vám nepodařilo najít uplatnění?
RH: Zase jsme u toho – zrak a diskriminace v zaměstnání. Lidi si představí, že kdyby neviděli teď, tak by to pro ně byl průšvih, tak vás radši nezaměstnají. Třeba v době, když byl Covid, tak jsme měli zavřenou masérnu, a já jsem chtěla v Covidovém centru balit testy do pytlíku, což je naprosto triviální věc, a bylo mi řečeno, že bych tam zakopla o krabice. Přitom normálně fungujete, cestujete, žijete, nakupujete, chodíte ven a víte, že o nic nezakopnete, pokud někdo nenechá něco v cestě a neřekne vám to. Tak bych o to zakopla, zvedla se a šla dál.
PP: Máte nějaké vysněné zaměstnání?
RH: Chtěla bych dělat určitě buď někde v sociální sféře, ať by to bylo s dětma, se seniory. Nebo kdyby se tu otevřelo něco pro LGBT lidi, tak třeba sociální práci s duhovými rodinami, protože si myslím, že to tady chybí.
PP: Když navážeme na ten článek na webu Sbarvouven.cz, jak to bylo dál s Vašimi vztahy?
RH: Končí to tím, že se nám tehdy rozešly cesty s první partnerkou. Po necelém roce jsem si našla druhou partnerku, kterou jsem teda nechtěla, protože tam byl patnáctiletý věkový rozdíl, tak jsem se tomu bránila a říkala jsem, že tak mladou slečnu nechci. Asi jsem měla poslechnout svůj instinkt.
Po čtyřech měsících jsme se ale sestěhovaly a po necelých dvou letech pak rozešly, protože mi udělala ze života peklo. A skončilo to až na policii a soudě, protože si na mě chtěla vzít úvěry. Takže jsem byla to, co jsem nechtěla – pokladnička, pracovnice doma i v práci, a ona přišla z práce a nedělala vůbec nic. K synovi se začala chovat ošklivě. Byla v podstatě takový zpovykaný fracek, který najednou dostal hezký život na zlatém podnosu a rozhodla se, že si ho podělá tím, že si vzala můj rodný list, okopírovala si moji občanku a zřídila si online úvěry. A já jsem na to přišla jen díky tomu, že mi přišel jeden dopis do schránky. Ale to už jsem to s ní ukončila předtím, protože byla ošklivá na syna a to neexistuje. A ona se mi za to pomstila, ale protože byla hloupá, tak pálila vysoké částky a ty jí nedali, zaplať pánbůh. Jinak nevím, z čeho bych to splácela. Jelikož šlo o dokonaný úvěrový podvod, všechno skončilo na policii a ona skončila se čtyřletou podmínkou a pokud něco poruší, tak jde na tři roky natvrdo.
PP: Tak to je dobře, že jste to dokázala ukončit…
RH: Já bych to asi nedokázala, ale tenkrát přišla kamarádka, která byla jediná, která mi dokázala otevřít oči, postavit nohama na zem a docela rázně. A pomohla mi rozklíčovat, co se mi to vlastně děje, že to je špatně a že bych od toho měla utéct. Zpočátku jsem byla zmatená a nevěděla, jestli to udělat mám nebo nemám, nakonec jsem to udělala a bylo to dobře. A z kamarádky se časem stala partnerka.
PP: Se současnou partnerkou jste tedy jak dlouho?
RH: Kamarádky jsme od roku 2019, to vím přesně i na den – 15. září. A partnerky jsme téměř rok a půl.
PP: A máte spolu nějaké i plány do budoucna, že?
RH: No jéje, my jich máme. To kamarádství jsme nejdřív měly postavené tak, že jsme se nikdy neviděly a znaly jsme se jenom po telefonu. A ona byla jediná, kdo mě nesoudil. Přijala to, že ten hendikep tam je, a nijak se mi nevysmívala. Řešili jsme spolu spoustu různých věcí a tím, že jsme se neviděly, bariéry nebo ostych tam nebyly tak velké. Znaly jsme se až do morku kostí, až na dřeň. A když jsme se uviděly poprvé před necelými dvěma lety, tak nám došlo, že bariéra 353 kilometrů pro nás asi nic neznamená a že bychom asi chtěly být spolu. Nejdřív tam bylo to „asi“, protože jsme byly obě velmi rozumné a říkaly jsme si, že je to daleko, ona tam má maminku, se kterou žije a nechce ji opustit, protože už má taky roky. Takže jsme si nejdřív říkaly, že je to blbost, pak že to není blbost a že to tak má být a musí to tak být. Pak jsme za sebou začaly jezdit, cestovat spolu, jely jsme společně na dovolenou, kde jsme se utvrdily v tom, že ten zrak není žádná zásadní bariéra. Samozřejmě že pro mě ten zrak bariéra je, štve mě to. Ale partnerka to přijala a ve vztahu to není na překážku.
Začaly jsme spolu chodit, navštěvovaly jsme se každý týden a před rokem nám došlo, že teď už je nutné se sestěhovat. I kvůli té mamce, aby tam nebývala o víkendech sama a něco se jí nestalo. A taky na tom bylo blbé, že Danuška nebo já jsme dojely v pátek o půl osmé a v neděli ve dvanáct jsme už jsme zase od sebe odjížděly, takže jsme pro sebe měly jenom den a kousíček. Ale i tak nám to za to stálo. Takže jsme se sestěhovaly, ale ještě předtím jsme byly v Poděbradech, kde to všechno začalo, a tam jsme se zasnoubily. A k ročnímu výročí jsme si daly stěhování. Ten týden byl sice náročný – všude pytle a krabice, a krabice a pytle. A jely jsme nonstop. Zvládly jsme to ale bez křivého slova, křiku nebo zloby a všechno klaplo, jak mělo. Tak jsme se zasnoubily s tím, že jsme si řekly, že to chceme posunout dál a že bychom rády používaly společné příjmení a že bychom už chtěly být svoje. Takže na apríla příštího roku se bereme a už se na to obě moc těšíme.
PP: Tak to zní skvěle. A jak to vzala Vaše rodina?
RH: Moje rodina? Nic. Nebavíme se. Jsem pro ně černá ovce, rebel, ta, co opustila toho nejskvělejšího chlapa. Nerozumí, proč se to stalo. Jasně, že chápu, že i ta rodina potřebuje nějaký čas, ale ten čas je skoro pět let a myslím si, že už by některé věci mohli třeba pochopit, ale ne. Rozumím tomu, že pro rodiče je to těžké. Ale přece to dítě, i když je velké, je pořád jejich dítě, a měli by ho mít rádi takové, jaké je. Měli by mít možnost vidět, jak žije, jak se má nebo že je šťastné. Ale když ta možnost není, tak není.
Takže moje rodina je Danuška, syn Vašík, bývalý manžel, který je kamarád, Danušky maminka, moji kamarádi a kamarádka Emilka, kterou jsem si adoptovala za takovou pseudomámu. Je jí sedmdesát, chápe úplně všecko a je skvělá.
PP: A pak ještě ta zvířátka, co máte doma…
RH: No jasně, dvě koťátka z útulku a vodící pes. Takže máme doma plno zvířátek a plno štěstí a plno lásky. A ani jedna nesnášíme konflikty, protože s bývalýma partnerkama jich bylo docela dost, takže se vůbec nehádáme.
PP: Kdybyste měla zhodnotit, co je pro vás v životě náročnější, jestli být na ženy, nebo nevidět, co by to bylo?
RH: Určitě nevidět. Že jsem na ženy, to může být každému buřt. Hrdě se hlásím k tomu, že mám doma úžasnou ženu, a kdo chce, tak to přijme, kdo nechce, tak nepřijme. Jednou se mi teda stalo u masáže, že jsme se nějak dostali k tématu LGBT lidí, a pán z nich chtěl vymýtat ďábla, ale nevěděl, že se to týká i mě. Tak toho už jsem na masáž nikdy v životě nevzala. Je to každopádně jeho problém, ne můj. Ale náročnější je rozhodně nevidět.