Blog: Když se štěstí lesbické rodiny promění ve vzduchoprázdno

Když se rozpadne vztah dvou žen, které spolu mají dítě, dostává se „ta druhá“, sociální matka do velmi nejisté situace. Pouze biologická matka má totiž na dítě právní nárok. Povídka “Vzduchoprázdno”, kterou pro Prague Pride napsala scénáristka Petra Ušelová, intimním způsobem poukazuje na problémy, které mohou vznikat v neheterosexuálních vztazích právě proto, že české zákony nenabízejí duhovým rodinám stejnou právní jistotu, jakou nabízejí rodinám složeným z matky a otce.

Vzduchoprázdno

Před pár minutami dala Kubíkovi pusu na tvář. Nasedl do auta ke svojí mámě. Ona taky dřív bývala máma – když začal mluvit, říkal jí „duá“. Druhá máma. Nebo „mami Klárka“. Potom se s Evou rozešly a zůstalo jen jméno. Klára se napomíná, aby si nestěžovala. Může ho přece vídat. Dokonce pravidelně! Jeden víkend za čtrnáct dnů. Taky o prázdninách. Když k ní přijede na víkend, leží spolu v posteli a povídají si. Jak dlouho to bude ještě trvat? Protože už je mu skoro deset.

Pomalinku kdysi šli únorovým lesem. Přizpůsobovala krok jeho nožkám. Mezi stromy prosvítala světla lamp z blízkého sídliště. Jeho teplá ručička v rukavičce… v její dlani. Najednou řekl vyděšeně: „Baba!“
„Ty se bojíš ježibaby?“
Vzala ho do náruče, přitiskl měkkou tvářičku k její tváři.
„Neboj se. Žádná ježibaba tu není. I kdyby byla, zaženu ji.“

Nedokázaly se tenkrát s Evou rozejít. Nechtěly mu sebrat rodinu. Vždyť Kubík věřil, že zaženou všechny ježibaby na světě. Jeho máma a „duá“. Byly spolu ještě další tři roky.

Od té doby Klára samozřejmou každodennost nezažívá. Pět let k ní Kubík jezdí jenom na návštěvy. Přitom se zdálo nemožné, že by se od sebe někdy oddělili. Její ruka na Evině břiše. Hladila ho. Kopal. Tak moc potom s Evou prožívala kontrakce, až Eva musela říct: „Nemačkej mě!“ A když brouček poprvé zakřičel, Klára přestřihla pupeční šňůru. Následovala porodní asistentku na ošetřovnu.
„Jak se bude jmenovat?“
„Jakub,“ odpověděla hrdě.
Asistentka zabalila jejich miminko do povijanu. Klára ho odnesla k porodnímu lůžku, ukázala ho Evě: „Kuk, mámo.“
Teď už klackovatí a každou chvilku mu ujede „no ty vole!“ Její syn, se kterým by chtěla žít.

Dneska cestou domů nebude brečet! Jinak se s Monikou pohádají. Protože se na Kláru pátravě podívá a pozná, že zase brečela. Moniku to hrozně popuzuje.
„Proč vyvádíš?! Vídáš ho! Já jsem o Kristiánka přišla!“
Tváří v tvář Moničině bolesti se Klára cítí provinile. Drtivý rozměr Moničiny ztráty jí podráží nohy. Aby mohla Monice pomoct, musela by do její temné prázdnoty vkročit – a k tomu ještě nenašla sílu. Znamenalo by to dosadit si na Moničino místo sebe, na Kristiánkovo místo Kubíka. I jen v představě by tisíckrát umřela steskem!
Občas jim pomáhají plány. Mluví o tom, jak se jim narodí společná holčička. Rodit bude Klára. Jméno dávno vymyslely. Bude to Jasmínka. Zatím byly na klinice třikrát. Není to Klářina vina, že se to zatím nepodařilo? Vždyť čas od času váhá. Monice by to ale nepřiznala.

„Že byla ve mně láska, je jenom pustá zloba…“ zpívá Nohavica a Klára ví, proč si to Monika pouští pořád dokola.
„Svině jedna…!“ vyje Monika občas večer schoulená na posteli jako embryo. Myslí svoji bývalku, Leu. Nebo se ptá v nechápavé otupělosti: „Jak mi mohla Kristiána sebrat? To mě chtěla zabít?!“ Začne kňučet jako starý pes, který čeká, až ho někdo dorazí. Pomohlo by, kdyby Monika věděla, proč jí to Lea udělala? Ví to vůbec Lea sama…? Mechanismus agonie vztahu. Vyhraješ nebo vyhraju já. Remíza nepřípustná. S Evou to ale dokázaly. Tak jsou pouhá výjimka? Anomálie v dějinách nenávisti, které následují po slibech nehynoucí lásky? Lea drží ve svých rukou všechnu moc. Jako karikatura Sochy Svobody. Pochodeň jediného pravého mateřství. Monika nemá pas, nemá vízum, takže se jenom dívá, jak Kristiánek odchází do země Bohyně Biologické Matky.

„Proč se Monika nepokusí se o něj soudit?“ zeptala se Klářina matka.
„Já vím, že podle zákona není Kristiánův rodič. Ale přeci existuje ten paragraf, jak se to jmenuje?“
„Osoba společensky blízká.“
„No, aspoň něco.“
„Monika už našla právníka. Už napsal Lee dopis. Předžalobní výzvu nebo něco takovýho.“
„A co Lea?“
„Neodpověděla. Zatím.“

Dokud Monika konečně po dvou týdnech neotevřela ten mail, namlouvaly si, jak snadné to vlastně bude. Až Monika vysoudí čtyři dny za měsíc, které stráví se svým synem, budou žít jako pár měsíců na začátku vztahu. Než Lea nejdřív zakázala Monice návštěvy. Potom i telefonáty. Když Monika stála před domem a prosila, ať jí dovolí Kristiánka aspoň obejmout, zavolala na ni Lea policii.
„Nezletilý Kristián neměl k mojí bývalé partnerce nikdy vřelý vztah. Připouštím, že po našem rozchodu ještě nějakou dobu docházelo ke kontaktu nezletilého se žalobkyní. Nezletilý však býval po těchto návštěvách plačtivý. Nebyl si jistý, kde je jeho skutečný domov. Proto jsem přistoupila k omezení osobního kontaktu nezletilého se žalobkyní. Situace se nezlepšila a na radu pediatričky jsem kontakt definitivně ukončila. Jako jediný zákonný zástupce jsem zodpovědná za zdravý psychický vývoj nezletilého.“

Monika zírá na monitor a mlčí. Klára dostane strach. Co když se už nikdy nepohne? Harddisk vrní jako ospalá kočka. Vedle v obýváku zakřičí Kubík, který hraje na mobilu střílečku: „Sakra, dostal mě!“ Na Monice je vidět, jak ji drásá Kubův hlas. Hlas jiného, cizího dítěte. Potom se sveze ze židle. Leží na podlaze, ve svojí embryonální poloze. Vypadá to, jako by poslouchala jekot dvojčat, které bydlí pod nimi. Všude samé děti. Na každém kroku dětské hřiště. Do práce chodí kolem školky. Klára si sedne k Monice a beznaděj už okusuje i ji samotnou. Najednou cítí nepřekonatelnou potřebu přitisknout k sobě Kubíka. Okamžitě. Aby dala najevo nekonečnou vděčnost, že je devadesát šest hodin v měsíci se svým synem. Pro Moniku ale její syn Kristián ze dne na den zemřel. Protože jeho biologická matka Lea se tak rozhodla. Mohla.

Právník jim řekl, že nakonec nejvíc záleží na soudci. Klára se bála, Monika se třásla v panické hrůze.
„Kdy budeš mít vlastní?“ ptal se občas někdo Kláry. Teď se jí zdálo o soudci, který stojí nad choulící se Monikou a hřímá: „Neberte nezletilého jeho pravé matce! Pořiďte si vlastní!“

Klára věděla, že dítě nelze vyměnit za dítě, kus za kus. Ale Jasmínka, která se jim jednou narodí, by je přece mohla chytit za ruku a zašeptat: „baba“… a ony by ji utišily. Všechny ježibaby už jsme zahnaly, Jasmínko.

Jenže čekaly na soud, čekaly na otěhotnění a Monika čím dál častěji drkotala zuby. Krystalicky mrazivý strach. Z definitivní Kristiánovy smrti. Utrhovala se na Kláru: „Nevěřím ti. Kdybysme měly Jasmínku… a kdybysme se pak rozešly… ty mi ji sebereš!“
„Nerozejdem. A i kdyby… já bych tě o ni nepřipravila!“
„To říkáš teď. Byla bys stejná svině. Všechny jste takový. Matky.“
Potom Monika přestala chodit do práce, protože by přece musela minout školku, kam matky vláčely svoje děti. Klapot podpatků. V době, kdy Lea zařídila, aby Kristiánek pro Moniku zemřel, do školky ještě nechodil.

„Je malej, rychle na tebe zapomene,“ byla Leina poslední věta, než se otočila a vrátila se do domu. Monika zůstala stát u vchodu. Policisté pokrčili rameny: „No jo, vy jste pro něj podle zákona cizí osoba, tak co byste chtěla.“
Monika zůstávala doma, v rohu postele, dokud to ještě šlo. Dokud nepřestala jíst a nepřestala spát. Dokud nespolykala ty prášky. Odkud se to doneslo k Lee?
„Pokud je mi známo, žalobkyně je nyní hospitalizována na psychiatrickém oddělení po pokusu o sebevraždu. Tato skutečnost mě znovu přesvědčuje o správnosti mého rozhodnutí. Psychicky labilní osoba by poškodila zdravý vývoj nezletilého. Žalobkyně v žádném případě není pro mého nezletilého syna ‚osobou blízkou‘.“

Psychiatr se podíval na Kláru a potom se dlouho díval z okna. Na pokroucené větve stromů.
„Víte, někdy je lepší se smířit se ztrátou… než to zbytečně protahovat. Ona ta její ex je přeci jenom matka, že jo. … A nemohla by si vaše partnerka pořídit vlastní dítě? Je plodná, ne?“
Klára vyšla na chodbu. Ztráta. Smířit se. Plodná. Vlastní… Monika se o otěhotnění nepokoušela záměrně. „Jsem na to moc smutná,“ říkala. „Těhotná by měla bejt šťastná. Hodně šťastná.“

Ale co kdyby to zkusila? Až jí bude líp. Až vyjde odtud.
Kdyby… kdyby se Monice narodila Jasmínka… a kdyby se jednou… náhodou… stát se může všechno… kdyby se rozešly… Klára se vyděsila, tohle mě nesmí napadnout! Ale ta hlodavá otázka už byla na světě. Nesebrala by mi Monika Jasmínku? Monika, Jasmínčina pravá matka? Já bych byla zase jen druhá. Věřím jí? Protože ničeho jiného se nepravé matky zachytit nemůžou. Než důvěry. Kolem mě, kolem nás, tam všude je jenom vzduchoprázdno.