Na sociálních sítích jejich výsledky sdílejí politici a političky, nejčastěji ti z SPD, ale citují je i některá média. Výzkumy agentur, které se dají jen stěží označit za seriózní, pracují s nejasnou metodikou a neodrážejí realitu. V kauzách, jako je diskuze o manželství pro všechny, přitom můžou napáchat slušnou škodu.
„Po šetření agentury Phoenix research je tu další průzkum, který dokazuje, že většina lidí si přeje, aby manželství bylo jen pro muže a ženu. Podle aktuálního výzkumu SANEPu si přes 70 procent Čechů, Moravanů a Slezanů nepřeje manželství pro homosexuální páry,“ napsala v lednu na svůj Facebook Karla Maříková, poslankyně za SPD. Bohužel už se nezabývala tím, jestli se tato čísla zakládají na pravdě.
„Agentury Phoenix a SANEP nejsou členy SIMARu – Sdružení agentur pro výzkum trhu a veřejného mínění,“ vysvětluje přední český sociolog a výzkumník Daniel Prokop. „Nikdo tedy nekontroluje metodiku, kterou používají, zda a jak data sbírají. Většinou se přitom jedná o samopřihlašovací online panely, ze kterých nemusejí vycházet reprezentativní výsledky,“ vysvětluje.
Prověření respondenti, nebo facebookové bojůvky?
S online výzkumem už dávno pracují i seriózní agentury. Včetně Medianu, ve kterém Prokop působil jako šéf výzkumu, a jehož metodiku má tedy v malíčku. „Median má v takovém panelu třeba 15 až 20 tisíc respondentů a respondentek. Naprostá většina z nich jsou lidé, kteří už se dříve účastnili telefonických nebo osobních výzkumů. Po nich dostali nabídku, aby se podíleli i na online výzkumech. Prvotní výběr ale proběhl náhodně, ne z iniciativy respondenta, což by mohlo vést k vychýlení. Jejich identita se navíc vždy znovu ověřuje po telefonu. To dělají všechny dobré agentury.“
U agentur, které nejsou pod „dohledem“ SIMARu, to většinou vypadá jinak. Lidé se do výzkumů přihlašují sami a jejich identitu často nikdo nepotvrzuje. Navíc mnohdy nejsou reprezentativním vzorkem populace. „Stává se, že se lidé svolávají třeba v uzavřených skupinách na Facebooku. Ve výzkumu se pak nějaká sociální skupina může vychylovat, a to velmi výrazně ovlivní jeho výsledek. Bylo to vidět u politických výzkumů a je to právě důsledek toho masivního samopřihlašování,“ upozorňuje sociolog. Příkladem může být výzkum Phoenix na Slovensku, kde měla agentura ve vzorku 29 procent lidí ve věkové kategorii 18 až 24 let, ačkoli v tom věku je pouze okolo 10 procent Slováků.
Kandidátka Zuzana Čaputová získala v tomto výzkumu podporu u pouhých 18 procent obyvatel, volební potenciál (tedy nejvyšší možný výsledek) odhadovala agentura na 21 procent. Ve skutečnosti pak Čaputová ve volbách získala 40,5 procenta hlasů. „Podobně to vypadalo i v případě českých prezidentských voleb. Mirek Topolánek měl mít podle těchto výzkumů 15 až 20 procent, přičemž seriózní agentury odhadovaly kolem 5 procent. A k podobným masivním odchylkám došlo u těchto neprůhledných online agentur i v komunálních volbách 2018 či v krajských volbách 2016,“ doplňuje Prokop.
Polarizovaná společnost vlastně neexistuje
Sám letos provedl podrobnou analýzu tří výzkumů, které se dají považovat za zcela seriózní. Zpracovaly je totiž agentury, které jsou v SIMARu, vždy ověřují identitu respondentů a respondentek, mají transparentní metodiku a pracují s reprezentativním, náhodným výběrem z populace. Daniel Prokop porovnával průzkumy Pew Research Center z podzimu 2015, agentury Median z loňského února a Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z loňského dubna.
Všechny tři zkoumaly postoje české veřejnosti k otázce manželství pro všechny. Jejich srovnáním Prokop zjistil, že rovné manželství podporuje více než 61 procent Čechů a Češek – když to přepočteme na oprávněné voliče a voličky, je to přibližně 5,2 milionu lidí.
V posledních letech se přitom podpora rovného manželství zásadně zvýšila. „A od roku 2015 nevznikl žádný seriózní výzkum, ve kterém by byla menšinová,“ říká Prokop. Podotýká, že i když téma zdánlivě polarizuje společnost a například na sociálních sítích jsou nejvíce slyšet hlasy nadšených podporovatelů a podporovatelek, nebo naopak odpůrců a odpůrkyň, ve skutečnosti výsledky žádného z výzkumů příliš polarizované nebyly.
„Výrazně u nás manželství pro gaye a lesby podporuje 21 procent lidí, výrazných odpůrců a odpůrkyň je asi 13 procent. Zbytek je méně vyhraněný: 40 procent lidí manželství pro všechny podporuje vlažněji, 20 procent mu říká ‚spíše ne‘. To je ovšem běžné. Podobně tomu je i u témat, která zdánlivě silně rozdělují společnost – třeba jako podpora prezidenta Zemana. A není to tak jen v Česku, ale na celém světě,“ shrnuje Daniel Prokop.
Odchylky ano, ale vždycky mírné
Dodává také, že i mezi trojicí výzkumů, které studoval, jsou drobné rozdíly. „Výsledky Centra pro výzkum veřejného mínění byly konzervativnější, což obvykle bývají. Je to proto, že CVVM sází na osobní sběr dat, který zastihuje trochu konzervativnější respondenty a respondentky,“ vysvětluje. Při telefonickém průzkumu bývají lidé naopak liberálnější. „Je to i proto, že se – možná překvapivě – stylizují víc než při osobním setkání. Například říkají, že půjdou volit, ale nakonec nejdou. A obecně prezentují právě ty liberálnější názory,“ popisuje Prokop.
Median svůj výzkum o manželství provedl napůl osobně a napůl online. „Zajímavé je, že lidé se v seriózních online výzkumech příliš nestylizují, jsou například otevřeně islamofobní. Ale manželství pro všechny v tomto případě spíše podporovali.“ Výsledky jednotlivých výzkumů se ovšem v rámci analýzy odchylovaly opravdu mírně, uzavírá sociolog. Zcela odlišná čísla od Phoenixu či SANEPu tak o to více ztrácejí na vážnosti.
Laická veřejnost a její troška do mlýna
Laik samozřejmě solidní výzkumy od těch málo spolehlivých tak snadno neodliší. Hlavně ne na první pohled. Proto podle Prokopa stojí za to uvažovat o všech zveřejněných výsledcích kriticky. „Nemusíte být výzkumník nebo výzkumnice, abyste si při bližším ohledání všimli problematické metodiky. Třeba nerovného zastoupení věkových kategorií, které neodpovídá reálné populaci,“ vysvětluje.
„Můžete taky porovnat předvolební průzkumy té které agentury se skutečnými výsledky voleb – měla by tam být jen omezená odchylka vysvětlitelná nějakým vývojem a rozdílná napříč volbami. Ne že vždy vychází lépe jedna strana.“ Obecná rada pak zní: důvěřovat agenturám, které jsou v nějakém oborovém sdružení. Zrovna členství v SIMARu by mělo být zárukou důvěryhodnosti, na stránkách sdružení se přitom dá mezi agenturami jednoduše a podrobně vyhledávat.
„Z velké části však odpovědnost leží na novinářích a novinářkách,“ myslí si Prokop. „Právě na nich je, aby veřejnosti předávali jen prověřené informace od spolehlivých agentur.“ Svým dílem nicméně můžou přispět i čtenáři a čtenářky. Třeba tím, že si budou co nejzodpovědněji vybírat, koho a co čtou, komu a čemu důvěřují. Tím, že budou tlačit na média, aby ověřovala data, která zveřejňují. A nikdy automaticky neuvěří tomu, co se píše na sociálních sítích.
Autorství článku
Autorka: Marie Barvínková
Novinářka a copywriterka. Momentálně působí v Creative Docku, kromě toho tvoří obsah pro iniciativu Jsme fér, která v Česku prosazuje manželství pro všechny. Dřív pracovala jako PR manažerka queer filmového festivalu Mezipatra nebo jako redaktorka iDnes.cz.
